* POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI *
POBOCZA Kwartalnik Literacko - Artystyczny         Č. 3-4 (37-38)
         PROSINEC 2009
         ISSN 1505-1676
česká literatura, česká poezie

o autorovi
zpět

Jonáš Hájek

* * *

věty jen tak nahozené
omítka večera
zaseklé háčkem do protějších úst

zatímco píše v hlavě odpověď
zatímco vypadlý nýt
zatímco trojobal základních pojmů
zatímco rozmotat vlasec jednou zapletený do vrb
zatímco být na břehu zároveň na lodi
zatímco rozpuštěná vteřina
zatímco se s důvěrou obrací, pánev
zatímco žár stále stejný
zatímco navíjí jezero skřípající oči
zatímco kurz čirého roztoku / v čirém roztoku
zatímco nikdy nepoužité slovo

motory jen tak tak nahozené
v sítích / síních popraskaného podpalubí
míče jen tak podané

 

Telefonát

Co chtěl ten piják, že mi volal?
Chtěl sjednat schůzku? A proč s rozpaky?
Mluvil jen vzdáleně a jako zdola,
zatímco ve mně povoloval kryt.

Nebo chtěl shodit náhle rušným hlasem
můj dioptrický úsměv, který prask?
Ne – to má ozvěna, jež dolehla sem,
v sluchátku zněla místo nás.

 

Bianco

Přestáváš věřit, že se hmotně zvětší
při jízdě metrem v snícím pouzdru křeči
neviditelný papír, který prostě došel
po schodech s kymácejícím se listonošem

jak smlouva k podpisu, jak na záchodě,
když zvolna posouváš se k spodní vodě,
skousnuté rty, víš, mohlo to být skvělý,
napjatý za cestujícími těly –

spíš čekáš, že by (třeba krátce) zazněl,
kdybys jej ponořil do horké, husté lázně
v nádrži, do níž z různých stanic odtékáme
krví, co kape spárou z drobných ranek.

 

Výlet

Mluvit je někdy proláklina bytí,
řekla, aniž o tom předem uvažovala.
Myslet jsou ryby, zachycené v síti,
doplnil v duchu, ale nevyslovil to.

Jedině hudba občas kamsi vzlíná!
křičeli neznělým hlasem mezi kameny.
A pouhá báseň stéká někam jinam –
pot nezrozených čel, zamlčely kroky.

2005

 

Protipohyb

                           pro A.

Přivezli trávník a stěny náklaďáků
zůstaly hodinku bez zájmu otevřené.
Právě se zálibně dotýkáš spirál,
lechtáš třásně na odkrytém konci,
rozpálenou patu budoucího hráče.

„Bylo to v televizi! Odpoledne,
jako by vylétlo z okénka tramvaje.”
Rozlehlým parkem teď uhání k mostu.
Co ještě se zavine znovu s filmem,
jenž zachytil naše smějící se známé?

 

Čtvrť

                           Vítu Slívovi

Ulice s večerkou jak opentlená vana,
již někdo napustil až po okraje střech.
Ze dveří podniků jde mýdlo, hra je hraná,
tu a tam vypění pár oken po patrech.

Schováš se na dvorku, kde nejsou nápisy,
sem navozili štěrk. Pod pavlač, kde se pitvá.
Postupně zhasíná, jen lampy-jaspisy
zůstanou netknuté a vyhoupne se břitva.

Její lesk zabije užaslé chodníky.
Ty jsi však ukrytý do tmy jak do niky.

 

Příchod

„Zase si naléváš. Ten křečovitý úsměv.
Tobě snad nestačí včerejší záplavy.
Necvakáš zubama, tak cvakáš vypínačem.

Já vím, jak beránek, když tupým nožem… Pusť mne.
Radši si odložme. A ty mi řekni, na čem
se ještě shodneme.“ – „Na mrtvém záhlaví?“

 

* * *

Hryžu se do křídla. To budou křivky.
Jako na letadlovém dni.
Jako když na hrazdách poskakují dívky,
jako na drakiádě. Ve studni –

Hryžu se, i když právě vzlétám.
Nemohu nabrat – překvapivě – směr.
Eh, nebude zajímavé čekat,
jak dopadnu? A do které z děr?

Studna je vyschlá a dráčeti zima.
Ne ohněm, sebou šlehá povětří.
Podnět už letěl napřed – prima.
Tak budem dva. Tělo a já. Už ne tři.

 

Jonáš Hájek

zpět

česká literatura, česká poezie